Jsme v prdeli, zvěstují ve společné písni Barbora Poláková a David Koller. Svou troškou do mlýna přispěl před časem, za všeobecné pozornost médií, i Tomáš Klus a průběžně přispívá řada dalších, celebrit i anonymních autorů. Všeobecný negativismus je vydatně podporován médii a servírován dále, protože se dobře prodává a nic nestojí. Vzniká tak sebepotvrzující kruh – obecné vědomí, že… jsme v prdeli.
Současná generace úspěšně přebrala kanální terminologii zasloužilého člena KSČ se zlatým grálem v podobě slovesa rozkrádat (povšimněte si, že se už dvacet let se užívá téměř vždy v nedokonavém vidu) a jeho derivátů. Churchillův argument proti demokracii („pětiminutový rozhovor s průměrným voličem“) funguje v dnešní době stejně jako v té jeho. Libovolná internetová diskuse nechť poslouží jako ilustrace.
Jako by v posledních několika letech došlo k nějakému obratu, pronikavému sešupu, kdy se naše blahobytná společnost, ubírající se po správné cestě ke slunce východu, byla nějakými zlotřilci vykolejena a násilně nasměrována tam, kam neodchází nikdo rád. Roste společenská frustrace. Pocit, že jsme nějak kráceni na svých právech. Že zde existuje něco, co nám brání žít naše životy tak, jak je chceme žít. Že se potýkáme s dočasnou stagnací, způsobenou tím, že někdo zlomyslně a sobecky brání tomu, abychom se měli čím dál lépe a lépe. My za to evidentně nemůžeme, takže kdo za to může?
Charakteristické je, že každý má rázné řešení, které spočívá v tom, že třeba pověsit, nebo aspoň zavřít toho, kdo za to může (není na místě vykládat tuto větu v souvislosti se zatčením MUDr. Ratha). Iniciativy typu Holešovické výzvy se snaží diktátorskými metodami zavést tu „správnou demokracii“. Dál? Pozitivní argumenty ve slovních arzenálech chybí. Vše se vyřeší tak nějak samo příslušnými trestními postihy. Ničeho dalšího netřeba. V první řadě je třeba hledat viníky – kdo rozkradl naše těžce vydělané peníze, kdo pokradmu ujídá ze společné hromady? Pochopitelně se nabízí politická reprezentace (která je stejně jen obrazem „obecného lidu“), Rom, který pochopitelně nelegálně pobírá sociální dávky a bezdomovec, který smrdí a jezdí načerno tramvají. Naneštěstí máme nedostatek židů.
V 70. letech 20. stol. přišel francouzský postmoderní filosof Jean Baudrillard s teorií simulaker. Simulakrem se v našem významu rozumí obraz, který postrádá reálnou předlohu – je to kopie bez originálu. Na počátku je dojem, že sdílená představa o realitě se nějak rozchází s každodenní zkušeností. To se uplatňuje hlavně ve světě, který je čím dál víc určován médii. Tak se můžeme ptát, jak moc koresponduje mediální obraz války v Afghánistánu nebo Sýrii s opravdovou válkou tamtéž. A ještě spíše, méně abstraktně, se můžeme ptát, jak moc naše sdílená představa o současnosti, potvrzovaná médii a nadáváním u piva/na facebooku, odpovídá naší současnosti.
Vypadá to, že soudobou společnost ovládá přesvědčení, že kvalita života je odvislá od ceny vajíček a že politická rozhodnutí nějak drasticky ovlivňují náš život. Ať už jsme přesvědčení, že šťastný život spočívá v nahromadění co nejvíce hmotných statků, zdědili od Marxe nebo liberálů, výsledek je týž. Doba, kdy se za krizi považuje zastavení ekonomického růstu, svědčí o tom, že opravdové krize jsou pro většinu lidí zapomenuty a vlastně dočista nepředstavitelné. Potravinové problémy opravdu nehrozí, epidemiologická situace je ve srovnání s dobou před sto a více lety naprosto klidná a riziko války se v dohledné době ve středoevropském prostoru limitně blíží nule. Příznakem krize je prý to, že stoupá spotřeba lahvového piva na úkor čepovaného.
Nikdy za mnohatisícileté dějiny lidstva se po materiální stránce neměl člověk lépe, než nyní. Žijeme v bezpříkladném blahobytu v jednom z nejklidnějších a nejsvobodnějších koutů světa. Naprostá většina obyvatel planety se má pronikavě hůř, než „průměrný Čech“. Patříme mezi malou menšinu vyvolených – ne vlastní zásluhou. Na druhou stranu lze mnoho desítek let zaznamenáváme prudké stárnutí obyvatelstva, plodnost je nízká a imigrace slabá. Následkem toho průběžně klesá podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva, což mj. znamená nutnost přehodnocení dlouhodobých politických i ekonomických cílů. Pro pořádek: nepleťme si cílenou kritiku s pozitivním záměrem, která u nás paradoxně takřka absentuje, se soudobou apokalyptikou, která je naopak všude.
Co vlastně chceme a čemu věříme? Všudypřítomné žehrání na současnou situaci vypovídá víc, než o čemkoli jiném, o ztrátě schopnosti nacházet jiné, než materiální hodnoty. Jsme-li v prdeli, tak právě z tohoto důvodu a ne pro to, co se děje v parlamentu.