Prezidentská funkce získala v posledních letech jeden nový, pozoruhodný rys – prezidenti aktivně působí jako inovátoři českého jazyka. Zatímco Václav Klaus vynašel spoustu roztomilých a životaschopných neologismů (za všechny alespoň „necestu“ a „homosexualismus“), Miloš Zeman jde zatím cestou významových posunů. Poté, co slovo viróza zřejmě navždy zbavil medicínských konotací, tu máme další pojem, jehož významové pole je potřeba přeznačit: odborník.
Vlády odborníků Česká republika zažila dvě – vznikly jako výsledek jistého minimálního konsenzu ve chvíli, kdy se politická scéna nebyla schopna na žádném jiném, politickém, řešení dohodnout. Nutno říci, že mimo různých mlhavě profilovaných osob, se tímto způsobem dostali do vlády i lidé, jejichž odborná kompetence je mimo pochybnost (hodnocení výsledků působení těchto vlád jako celku nechme stranou). Nyní se chystá třetí vláda odborníků. Za odborníka budiž nově považována osoba, splňující alespoň jedno z následujících kritérií: 1) je pravděpodobným kandidátem SPOZ do následujících parlamentních voleb, 2) jde o bývalého ministra Zemanovy vlády, 3) jde o přítele, resp. spolupracovníka Miloše Zemana. Ideální odborník pak splňuje alespoň dvě kritéria, když už ne všechna tři.
Luxus sestavit si svou vlastní vládu, zcela dle vlastního uvážení a bez ohledu na kohokoli si může v Evropě dopřát snad jen Alexandr Lukašenko. A Miloš Zeman, i když jen na pár měsíců, než jeho nikým neschválenou (samo)vládu nahradí vláda nová, vzešlá ať už z předčasných, nebo řádných voleb (idealisticky věřím, že ještě někdy nějaké budou a nebude v nich kandidovat jen Národní fronta Zemanovců).
Ústavní právníci mohou mluvit o duchu ústavy, ale reálně s tím neudělá nikdo nic. Lid nejspíš zajásá, že se těch Augiášových chlévů někdo konečně pevnou rukou ujal a vyžene všechny ty korupčníky a rozkradače republiky. Nejde tu ovšem o jména a funkce, ale o jakž takž legální, nicméně nelegitimní posun od parlamentní demokracie k autoritatářského prezidentování. A o neschopnost, nebo ještě mnohem spíše neochotu, lidí v těchto kontextech přemýšlet. Naše ústava, psaná počátkem porevolučních devadesátých let a plná džentlmenských obratů, prostě nepočítá s tím, že by někdo mohl z titulu prezidenta nakládat se státem jako výhradním předmětem moci.
Stávající poslanecká sněmovna by před svým seberozpuštěním měla udělat jedinou kloudnou věc: okamžitě iniciovat přípravu návrhu ústavní novely, která zabrání, aby se ten kus Běloruska v hlavě pana prezidenta dál rozléval do veřejného prostoru.