Neexistuje společnost, která by neměla svátky. Všechny národy a kultury všech epoch až do současnosti rozdělují čas na dobu všední a sváteční. Toto rozlišení je i jedním z charakteristických znaků lidství – zvíře svátek nezná, člověk vždy. Střídání všedního a svátečního nám pomáhá čas vůbec vnímat, svátky slouží jako opěrné body v čase. I dnes mnoho lidí prožívá čas prostřednictvím střídání pracovního týdne a víkendu – našeho nejvšednějšího svátku, resp. podle polohy pracovního dne vzhledem k víkendu, popř. nejbližšímu volnu.
Svátky jsou často cyklické; kopírují přírodní cykly, hlavně střídání ročních období. Naše základní struktura svátků je geograficky podmíněná, odvozená z evropského klimatického schématu. Obligátní střídání víkendu a pracovního týdne je pak židovsko-křesťanského původu. Svátek ale má primárně psychologický smysl, vždyť „život bez svátků je jako dlouhá cesta bez hospod“ (Démokritos). Má životadárnou úlohu, umožňuje dočasně opustit struktury, v nichž je naše existence zakotvena, je nástrojem psychohygieny (očistná funkce takového vytržení ze všednosti je dobře prozkoumána a je z tohoto hlediska v zasadě lhostejné, zda toto vytržení spočívá v hluboké kontemplaci, válení se v posteli, nebo ve zpíjení se do němoty) . Sekularizací svátku vznikl víkend, dovolená, prázdniny. Ještě na začátku minulého století byla dovolená pro většinu populace něco krajně neobvyklého (na rozdíl od svátků, poutí apod.).
Ve všech kulturách byl svátek do velmi nedávné doby výhradně náboženský fenomén. I pro západní civilizaci představovalo náboženství až do velkého odnáboženštění v posledních zhruba dvou stech letech integrující prvek společnosti. Představovalo jeden konglomerát morálky, mravu, filosofie a existenciálního tázání – jako mokré prostěradlo těsně obepínalo všechny oblasti společenského života. Ve větší části světa je tomu tak ostatně dosud.
Postupná sekularizace, která zasáhla všechny oblasti života samozřejmě postihla i svátky. Dlouhodobě tak dochází k jejich redefinici. U některých proběhla úspěšně (zmíněný víkend jako čas odpočinku, Vánoce jako čas, kdy jsou „na sebe lidé hodní“, dávají si dárky a konzumuje se cukroví), jiné se redefinovat příliš nedaří (Velikonoce), zvláště pak ne ty, které se nestaly dnem pracovního volna.
Tato redefinice s sebou nese jako důsledek pozoruhodné zploštění : totiž redukci procesuálního aspektu života do dvou střídajících se módů (ne-svátek/svátek), zatímco původně byly tyto postupné fáze tři (ne-svátek/příprava na svátek/svátek). Jestliže svátek představoval vybočení ze všednosti k hojnosti a větší společenské aktivitě, předcházel mu manévr opačným směrem. Sváteční čas, dovolená atp., zůstává dobou hojnosti nadále, kompenzační období už ovšem absentuje., resp. splývá s všedním.
Sekulární aktivity podobné postu, dokonce i cyklicky se opakující a mnohdy i s jistým parareligiózním nábojem si naše společnosti zachovala. Z mnoha nabízejících se příkladů stačí vzpomenout celospolečensky akceptované a podporované obsesivní snahy zhubnout a jiné dietetické výstřelky. I ony mají nepochybně svou psychologickou funkci, ač je lze těžko považovat za pozitivní fenomén.
Nabízí se ovšem otázka, zda vytěsnění, resp. načrtnutá redefinice postu není něčím, co člověka podstatně ochuzuje. Půst má svůj specifický smysl, nezávisle na jeho původně náboženském pozadí; obstojí i v čistě sekulárním kontextu. I on totiž, stejně jako svátek úzce souvisí s psychohygienou.
Pojem půst dnes v naší kultuře zjednodušeně a zkresleně vnímáme v souvislosti s křesťanstvím jako liturgické období, kdy se hlavně nesmí jíst maso a pít alkohol. Půst ale znamená něco mnohem obecnějšího – lze jím rozumět cyklicky se opakující období, kdy si odříkáme pro nás osobně významnou, nicméně postradatelnou součást života. Životní podmínky a způsob života našich předků učinily předmětem postu vcelku logicky maso, sex a zábavu. Zřeknutí se alkoholu v postní době nebylo nic samozřejmého, spíše mohlo jít, v závislosti na kulturním prostředí, např. o nahrazení vína pivem, které se chápalo jako méně ušlechtilý nápoj. V kontextu dnešní doby je nasnadě, že stejně tak mohou být předmětem postu cigarety, sociální sítě, počítačové hry, nebo nákup bot.
Smyslem postu je obnova osobnostní integrity, prevence propadnutí heideggerovskému obstarávání. Dobrý půst může být dokladem lidské svobody, nalezení rovnováhy a správného odstupu od vnějšího světa – prevencí „sebezvěcnění“, nástrojem posílení sebeúcty. To pochopitelně za předpokladu, že se vyvarujeme jeho instrumentalizace, která vede k kompenzačním aktivitách, díky kterým pak ztrácí smysl (jak lze vidět třeba na mnoha v noci se přežírajících muslimech v období ramadánu). Důležitým znakem půstu je dobrovolnost.
Pokud se třeba snažíte přestat kouřit, zkuste to takhle. Časové ohraničení vám možná pomůže se do toho vůbec pustit. Úspěšně „přežitý“ půst vám dodá sebevědomí, namísto ztráty dalšího kusu sebeúcty poté, co si zapálíte tváří v tvář nedozírnému oceánu dnů bez nikotinu. U mě to funguje.