Fanouškovství je pozoruhodný fenomén, jehož síla udržuje v pohybu stamiliardový celoplanetární byznys kolem vrcholového sportu. Svému klubu lidé věnují čas, peníze, často jsou ochotni se pro něj tlouci, zničit si vztah a vůbec dělat věci, které by v každém jiném kontextu patrně považovali za pošetilé, jak se o tom lze kdykoli přesvědčit sledováním sportovních zpráv, specializovaných televizních kanálů, nebo s různou mírou vážnosti z rozsáhlého literárního a filmového materiálu. V českém prostředí si nejspíš skoro každý vybaví třeba Cestu do hlubin študákovy duše s Františkem Smolíkem referujícím o rozbíjení si hlav, Poláčkovy Muže v Offsidu, nebo z novější doby Hřebejkův film Horem Pádem. Pokladnicí zajímavého materiálu je i britská filmová a tvorba posledních desetiletí.
Otázka „co k tomu ty lidi vede“ je pěkným tématem pro sociologický výzkum. Z čistě behaviorálního hlediska je fandění těžko vysvětlitelný fenomén. Co do reálných dopadů na mne a mé okolí je mi fakt, že skupina lidí, reprezentujících klub z města mému bydlišti geograficky bližšího, „porazí“ skupinu lidí, reprezentujících klub z města mému bydlišti geograficky vzdálenějšího, skutečně platný jako mrtvému zimník. Proč je tedy takováto, často navíc zklamaná naděje, motivací, aby se stovky lidí o víkendech plahočily přes celou republiku a hodiny svého volného času utloukaly civěním na fotbalové zápasy v televizi?
Na otázku po důvodech svého fandění bude většina aktivních fanoušků těžko hledat odpovědi – mají o nich typicky jen intuitivní, netématizovanou představu. Má-li fandění nějaký důvod, či plyne-li z něj nějaký prospěch, pak je psychologický. Ve skutečnosti vykazuje fotbalové fanouškovství téměř úplný soubor rysů implicitního náboženství (Waardenburg) – slovy Ivana O. Štampacha „v implicitních náboženstvích nejde v zásadě o vztah ke skutečnosti, již by sami stoupenci za transcendentní.“ Implicitní náboženská hnutí se za náboženská nepovažují, vztahují se ke světským předmětům a jejich náboženskost se vyjevuje teprve analýzou jejich vnějších projevů.
Klasická sociologie náboženství přisuzuje náboženství dvě základní funkce, totiž kompenzační (Feuerbach aj.), kterou ještě zmíníme a integrační. U té se stojí za to pozastavit: náboženství podle Durkheima působí jako integrující prvek společenství, působí jako tmel komunity – vytváří ji a udržuje pohromadě. Vztaženo na fotbalové fandění se kolem každého většího klubu vytváří komunita spojená společným zájmem s pevným, poměrně stabilním jádrem a poněkud rozvolněnými okraji. Tato skupina sdílí jisté hodnoty a představy, kolektivní dějiny, paměť, hrdiny a vzory.
Sociálně integrující funkce pasivního sportování je nepřehlédnutelná – stačí nahlédnout do kteréhokoli sport baru, kde v době konání významných sportovních událostí shromažďují před plasmovými obrazovkami lidé různého věku, stavu a zájmů a společné sledování a fandění mezi nimi vytváří silnou atmosféru vzájemnosti, takže spolu komunikují i lidé, kteří by si za jiných okolností sotva měli co říci (komiku plynoucí z této neobvyklé situace využil pro svůj zmíněný román K. Poláček). Pro mnoho známých, či náhodně se setkavších představují aktuální sportovní výsledky a sdílené naděje a zklamání jediné společné téma k hovoru. Fandění umožňuje prožít v dnešní době čím dál vzácnější emoci vzájemného spolubytí, skupinového sdílení radosti a smutku, tj. tradičně nábožensky zabarvené prožitky svátků. Sportovní zápas není z hlediska fanouška ničím jiným, než imitací svátku (slovní spojení „sportovní svátek“ ostatně patří do arzenálu základních floskulí každého správného sportovního komentátora).
Pro mnoho fanoušků navíc představuje sledování fotbalu a s tím spojené aktivity jediný, nebo alespoň hlavní způsob společenského vyžití (srv. životní filosofii původních skinheads a hooligans – po celotýdenní dřině víkend plný piva a fotbalu) – a dostatečně naplňuje jejich společenskou potřebu. Fotbalové fandění umožňuje katalyzovat nejrůznější deprivace – sportovní vítězství jejich klubu mohou být pro mnoho fanoušků jedinými vítězstvími, na kterých se mohou v životě podílet. Individuální tužby a ambice lze vtáhnout na svůj klub a tím se dopracovat k jejich částečnému naplnění.
Příslušnost ke klubu zasazuje fanouška do víceméně vymezené komunity s určitým korpusem sdílených hodnot. Důležitým znakem implicitně náboženských skupin je vystupňované určení diference my vs. oni. Poskytují tedy svým členům nejen pocit, že někam patří, ale také jasně určují, kdo k nim nepatří, popř. rovnou, kdo je nepřítel. Že jeden člověk nemůže být vyznavačem dvou kultů dokazoval už de Coulanges a i zde to platí absolutně. Baníkovec nemůže být zároveň sparťan a naopak (což nicméně nevylučuje příslušnost ke kultu z jiné vrstvy – zde např. národní tým).
Fotbalové fanouškovství se koncentruje v lokálně vymezených, pouze ze sebe odůvodnitelných „světských“ kultech, které naplňují určité integrační a kompenzační sociální potřeby. Ve vnitřní struktuře i vnějších projevech vykazuje řadu implicitně náboženských znaků. Fotbalový zápas je ritualizovaný boj (srv. už slova zápas, střetnutí, která se v tomto kontextu používají). Odehrává se ve zřetelně vymezeném rituálním prostoru, do jehož vybudování se investují značné prostředky a který, jako každý posvátný prostor, slouží primárně právě k tomuto účelu (každý chrám je jednoúčelový, určený pouze pro kultovní činnosti). Kultovní shromáždění jsou pravidelná, předchází je pečlivá příprava, účastníci se označují speciálními rozpoznávacími znaky (šály atp., dříve se říkalo „nedělní šaty“), provází jej propracovaná liturgie („choreo“).
Na fotbale vzniká zvláštní atmosféra posvátna, jejíž zdrojem je společenství a touha participovat na ní je přirozenou motivací pro každého účastníka. Posvátno, generované komunitou, se koncentruje v symbolech. Profesionální fotbal obklopuje výjimečně silná symbolika se zvláštní estetikou – stadion, klubové barvy, znak, vlajky, název – v tom všem se soustřeďují významy a proto je krádež soupeřovy šály nebo praporu dnešnímu hooliganovi zdrojem stejného uspokojení, jako byla starověkému Římanovi krádež nepřátelských model po dobytí města. Náboženská terminologie se velmi často objevuje i ve sportovní publicistice („svatyně“, „bůh“, zmíněný sportovní svátek)
I ve fotbalovém kontextu, jako u každého kultu, má smysl hovořit o věrnosti, loajalitě, resp. zbožnosti. Pro lidi zvláště zbožné (hooligans) se kult stává středobodem života a věnují mu velkou část volného času. Jejich motivace je ve světských pojmech těžko definovatelná – jde o psychologickou „jiskru“. Křesťanský teolog, disponující propracovanějším pojmových aparátem, by ji nejspíš nazval milost.
Jestliže byla výše řeč o fotbalovém fanouškovství, bylo tomu tak proto, že disponuje pozoruhodně úplným souborem (pseudo)-náboženských znaků. Podobné fenomény se ale v útržkovitější formě vyskytují i u jiných kolektivních sportů, na hudební scéně a v mnoha dalších oblastech lidské kultury.
Smyslem textu je nastínit, že v soudobé společnosti hluboce zakořeněná představa ostré dělící čáry mezi náboženstvím a jinými oblastmi lidské kultury je zavádějící a mylná. Více než co jiného jde o výsledek desetiletí materialistické propagandy a chybného ztotožnění náboženství s místní podobou insitucionalizovaného křesťanství (resp. se zkreslenou představou o ní). Při bližším pohledu vykazuje řada kulturních fenoménů, které považujeme za zcela světské mnoho implicitních náboženských znaků. Při pohledu třeba na polynéské domorodce praktikující svá animistická náboženství se nám jejich myšlenkový svět může zdát vzdálený, nepochopitelný a možná i komický. Ve skutečnosti žijeme obklopeni podobnými „absurditami“, které nám ovšem, zrovna jako tomu domorodci jako náboženství, připadají každodenním stykem úplně obyčejné a všední. Myšlení a hodnotový systém papuánského domorodce, amerického mormona a pasivního fotbalisty z Ostravy si jsou bližší, než by si možná připustili.